Fernando António Nogueira Pessoa (13. června 1888-30. listopadu 1935) byl portugalský spisovatel a básník.
Text je ze souboru Kniha neklidu, přeložila Pavla Lidmilová, vydal Odeon v roce 1992.
Svoboda je možnost osamocení. Jsi svobodný, pokud se můžeš odloučit od lidí a netáhne tě k nim potřeba peněz nebo státní pud, láska, sláva nebo zvědavost, které se v tichu a samotě nemají čím živit. Pokud nedokážeš žít sám, narodil ses jako otrok. Můžeš být veškerou velikost ducha i duše: jsi vznešený otrok nebo inteligentní sluha: nejsi svobodný. A nemáš v sobě tragédii, protože ta tragédie, že ses už takový narodil, se netýká tebe, ale pouze Osudu. Běda však, jestli sám tlak života tě přinutí být otrokem. Běda ti, jestliže ses narodil svobodný a schopný si vystačit a izolovat se, a nouze tě přinutí k soužití. To pak je tvoje tragédie a tu si neseš v sobě.
Narodit se svobodný je největší velikost člověka, povyšuje to pokorného poustevníka nad krále, ba i nad bohy, jimž je vlastní síla, nikoli však to, že by jí pohrdali. Smrt je osvobození, protože zemřít znamená nikoho nepotřebovat. Ubohý otrok je násilím osvobozen od svých slastí a strastí, od vytouženého nepřetržitého života. Král je osvobozen od svých panství, kterých se nechtěl zbýti. Ty, jež rozdávaly lásku, jsou osvobozeny od triumfů, které zbožňovaly. Ti, kdož vítězili, jsou osvobozeni od vítězství, jež jim byla v životě souzena.
Proto smrt povznáší, odívá ubohé absurdní tělo nevídanou nádherou. V ní je totiž člověk svobodný, i kdyby nechtěl. Není totiž otrokem, i kdyby otroctví oplakal. Stejně jako král, jehož největší slávou je jeho královské jméno a jenž jako člověk může být směšný, ale jako král je svrchovaný, tak také mrtvý může být nestvůrný, ale je svrchovaný, neboť smrt ho osvobodila.
Zavírám unavené okenice, vylučuji svět a na nějaký čas mám svobodu. Zítra budu znova otrokem; nyní však, když jsem sám a nikoho nepotřebuji a bojím se jen, aby mě nevyrušil něčí hlas nebo něčí přítomnost, mám svou malou svobodu, své chvíle na výsostech.
Opřu se o opěradlo židle a zapomenu na život, který mě tíží. Bolí mě jen to, že mě bolel.
Fernando Pessoa – Svoboda
(Chybí citát ze Seneky)
Jak sladký svět:
povinnost nesplnit,
ke čtení knihu mít
a zahálet!
Jen otrava je čtení
a z učení nic není.
Slunce vše zlatí shůry
i bez literatury.
Řeka do dáli uhání
bez původního vydání.
A vánek zas,
v svém přirozeném poslání
nespěchá nikam, protože má čas . . .
Knihy jsou papíry písmeny pokryté.
Studium cosi je, v čem nevytušíte
rozdíl, jenž mezi nic a nulou bývá.
Oč lepší je, když padne mlha sivá,
čekat na krále Šebestiána,
ať přijde, či ať věc je prohrána!
Velké dobro, tanec, poezie . . .
Nejlepší však je krása, která žije,
děti, květy, hudba, slunce, hříšné jen,
když místo aby hrálo, pálí celý den.
A ještě víc
je Ježíš Kristus,
jenž ve financích zcela bezradný je
a vlastní knihovnou též není proslaven . . .
Přeložili Josef Hiršal a Pavla Lidmilová.
✉️ info@poetickyklub.cz
Pokud chcete, abych přiblížil čtenářům Poetického klubu i vaši básnickou sbírku, knihu nebo publikaci, které vydáváte, neváhejte mě kontaktovat.
Podpoř vznik další tvorby
💛 Darovat / PodpořitOdebírej novinky Poetického klubu
Poezie, hudba a fotografie občas v e-mailu.
📩 Chci odebírat novinky Poetického klubuVybráno z obchodu Poetického klubu - Minority distribuce
Děkuji, že posloucháte a čtete.