René Char – Zápisky Hypnovy (část O poesii)

René Char (14. července 1907-19. února 1988) byl francouzský básník.

O poesii

I

Připouštím, že intuice je nadána schopností úvahy a ve chvíli, kdy jako klíčnice rozechvívá svazek zárodečných forem poesie, procházejíc rozlehlými šachtami, kde dřímají ozvěny, vyvolené předzázraky, které je při doteku zavlažují a zúrodňují, diktuje své rozkazy.

II

Básník leckdy na svých průzkumech skončí u břehů, kde ho čekali až mnohem později, po jeho smrti. Necitelný k nepřátelství svého zpozdilého okolí uvádí se básník v řád, vynakládá svou životní sílu, rozkotává meze, sahá po vrcholicích křídel.

III

Básník nemůže dlouho pobývat ve stratosféře Slova. Musí se schoulit do nových slz a postoupit ve své danosti.

IV

Báseň je urputný výstup; poesie hra vyprahlých strání.

V

Básník uchovávatel bezmezné tvářnosti života.

VI

Básník, náchylný přehánět, odhaduje přesně jen na mučidlech.

VII

Není hodno básníka, aby šidil ovečku, kupčil s její vlnou.

VIII

Ze všech čistých vod se poesie nejméně zhlíží v zrcadlení svých mostů.

Poesie, budoucí život v nitru člověka, který je znovu povolán.

IX

Sesouvající se zem, strašná, výsostná, a nesourodý lidský úděl se navzájem dotýkají a postihují. Poesie uniká z exaltovaného moaré jejich světel a stínů.

X

Báseň je naplněná láska touhy, jež zůstala touhou.

XI

Někteří požadují, aby odložila zbroj; jejich rána bolí splínem věčných muk. Avšak poesie, která kráčí nahá po nohou z rákosí, po nohou z oblázků, si nedá nic vzít. Je to žena, na jejích ústech líbáme bláhový čas; anebo po boku nebeského cvrčka opěvuje zimní noc v skrovné pekárně pod střídou chleba uhněteného ze světla.

XII

Básníka nejitří ohyzdný zánik smrti, s důvěrou v jedinečnost svého dotyku vše proměňuje ve stále delší vlákna vlny.

XIII

Na samém prahu tíže básník jako pavouk souká svou cestu k nebesům. Zčásti skryt sám sobě vyjevuje se druhým v paprscích vlastní neslýchané lsti jako tvor k smrti viditelný.

XIV

Básníkův příbytek je z nejmlhavějších; jeho stůl z bílého dřeva vydává se v šanc propasti smutného ohně.

Básníkova životaschopnost není životaschopností závětní, je to nynější démantový bod nadsmyslových přítomností a bludných bouří.

XV

Být básníkem znamená vychutnávat úzkost, jejíž požívání ve víru naprostosti jsoucího i tušeného v něm na konci probouzí blaženost.

XVI

Báseň nabízí a ze své mnohosti i přijímá celý postup básníka, který se zříká své výlučnosti. Za okenicí krve žhne křik síly, která zničí samu sebe, protože se hrozí náporu, své subjektivní a jalové sestry.

XVII

Básník pomocí neproniknutelných tajemství znásilňuje tvary a hlas svých zdrojů.

XVIII

Básník doporučuje: „Skloňte se, skloňte se ještě víc.“ Ze své stránky nevychází pokaždé bez úhony, ale umí, jako každý chudý, vytěžit věčnost z olivy.

XIX

Na každé zhroucení důkazů odpovídá básník salvou budoucnosti.

XX

Když odevzdal své poklady (zvítězen mezi dvěma mosty) a zřekl se vlastního potu, básník, těla půl, vrchol dechů v neznámu, přestal být odleskem završeného činu. Nic už jej neměří, nic ho nepoutá. Město, město klidné a neprodyšné, se prostírá před ním.

XXI

Vztyčená, narůstajíc v trvání, báseň, tajemství, které nastoluje na trůn. V ústraní kráčí alejí podél společné vinice básník, velký Začínatel, básník samobytný, ve svých nitrožilních nádherách nenápadný, básník, který doluje neštěstí z vlastní propasti a s Ženou po boku pátrá po vzácném hroznu.

XXII

Básník, mág nejistoty, dochází jen osvojeného ukojení. Popel nikdy prohořelý.

XXIII

Jsem básník, čerpač vyschlé studně, kterou zásobují, ó lásko má, tvé dálavy.

XXIV

Zkušenost, kterou život vyvrací, ta, které básník dává přednost.

XXV

V samém středu poesie tě čeká protivník. Je to pán nad tebou. Bojuj s ním čestně.

XXVI

V poesii dít se znamená smiřovat. Básník nehlásá pravdu, on ji žije; a když ji žije, stává se lhářem. Paradox Múz: pravost básně.

XXVII

V předivu básně musí být stejný počet skrytých tunelů, sálů harmonie i budoucích prvků, přístavů na slunci, klamných cest i vzájemně na sebe odkazujících skutečností. Básník tomu všemu pomáhá na svět a vytváří z toho řád. Řád vzpoury.

XXVIII

Básníci, synové poplachu.

XXIX

Poesie mi zcizí moji smrt.

XXX

Báseň nemůžeme začít psát bez kouska klamu o sobě i o světě, bez stébla nevinnosti v prvních slovech.

XXXI

Poesie je onen plod, který radostně svíráme v ruce, jakmile se před námi objeví dozrály, avšak s nejistou budoucností, na ojíněném stéble, v kalichu květu.

XXXII

Úmyslem poesie je učinit z nás bytosti svrchované tím, že nás odosobní, a v básni se pak dotýkáme plnosti toho, co bylo domýšlivostí osoby jen naznačeno či dokonce znetvořeno.

Básně jsou neporušitelné částice existence, které vrháme do ohyzdné tlamy smrti, ale tak mléce, aby se odrazily od jejího patra a vracely se do světa povolaného k jednotě.

XXXIII

V básni má být každé nebo téměř každé slovo používáno ve svém původním významu. Některá z nich se pak osamostatní a nabývají mnohoznačnosti. Jiná způsobují ztrátu paměti.

Souhvězdí Samotáře je plné napětí.

XXXIV

Mé řemeslo je řemeslem hrotu.

XXXV

Básník má zanechat stopy své cesty, nikoli důkazy. Jen stopy vyvolávají snění.

XXXVI

Co je skutečnost bez bořivé síly poesie?

XXXVII

Napsat báseň znamená osvojit si něco nadsvětně zásnubního, co sice náleží k tomuto životu a je s ním úzce spjato, a přesto má blízko k urnám smrti.

XXXVIII

Poesie, výsadní vzepětí člověka, které slunce mrtvých nemůže zatemnit v dokonalém a burleskním nekonečnu.

XXXIX

Poesie je zároveň slovem i mlčenlivým, zoufalým vybuzením naší bytostné touhy po příchodu skutečnosti, již nebude rovno. Skutečnosti, která nezpráchniví. Nikoli nezničitelné, protože ji ohrožují táž nebezpečí, jež hrozí všem. Ale skutečnosti jediné, která očividně vítězí nad hmotnou smrtí. Taková je Krása, Krása výsostná, jež se zjevuje od prvotních časů našeho srdce, tu směšně vědomého, tu zářivě vědoucího.

XL

Jediný podpis dole na bělostném životě načrtne poezie. A stále na půl cesty od našeho puklého srdce ke zjevení vodopádu.

XLI

Poesie žije z ustavičné nespavosti.

XLII

Na poesii se kvapem snáší noc a bdělost se třístí, jakmile se vzepneme, abychom ji vyjádřili. Jakkoli dlouhé jsou její opratě, poesie se zraňuje o nás a my zas o její prchavost.

XLIII

Básník je onou částí člověka, jež se vzpírá vypočteným záměrům. Za tuto výsadu nebo prokletí musí být připraven zaplatit jakoukoli cenu. Má vědět, že bolest přichází vždy z větší dálky, než bychom tušili, a nelze ji přinutit, aby padla na barikádě, kterou jsme jí vybrali.

XLIV

Poesie má zázemí a pouze jeho nejzazší mez je temná. Na tomto ledovém poli, které se nám přibližuje a libovolně zase uniká, nevlaje žádná vlajka dlouho. Naším očím však zjevuje blesk a jeho panenské zdroje.

XLV

V poesii obýváme pouze místa, která opouštíme, docházíme jen k cílům, od kterých jsme se odloučili, trvání získáváme jen rušením času.

XLVI

Je povinností Knížete, aby za příměří ročních dob a siesty šťastných vytvořil z oblačných látek Umění. Umění, které nechtě se rodí z bolesti a k bolesti přivádí.

XLVII

Ten drásavý a závažný akt psaní, když se úzkost pozvedá na lokti zpozornělá a naše štěstí se pouští nahé po větru cesty.

XLVIII

Básníka lze poznat podle množství bezvýznamných stran, které nenapíše. Po všech ulicích zapomnětlivého života může trousit své prostřední almužny a chrlit onu zanedbatelnou trochu krve, na kterou neumře.

XLIX

Poesie bude vždy především únik, nucený žalář a jistota, že se tento únik dlouhých a vražedných stop zdařil.

L

V lásce, v poesii sníh není lednovou vlčicí, nýbrž koroptví jara.

LI

A tak jsme opět sami tváří v tvář, ó Poesie. Tvůj návrat znamená, že se s tebou, s tvou mladistvou vzpurností, s tvou žízní po prostoru mám ještě jednou poměřit a pro svou útěchu udržovat v pohotovosti ono rovnovážné neznámo, jímž vládnu.

Vyšlo v knize Zápisky Hypnovy, vydalo nakladatelství Anno v roce 1999. Přeložila Anna Kareninová.