Jiří Pištora – Nepřítomnost tragédie

💛 chci podpořit · 📩 odběr novinek · 🔗 sdílej na X · 📘 sdílej na Facebook · 💼 LinkedIn ·
🧵 Threads · 📷 Instagram · 🦋 Bluesky · ✉️ sdílej na e-mail

Jiří Pištora (12. června 1932 – 26. září 1970) byl český básník. Vystudoval češtinu a historii na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. V roce 1968 emigroval, záhy se vrátil a v roce 1970 tragicky zemřel. Vydal dvě básnické sbírky – Hodiny v řece v roce 1961 a Země přibližných v roce 1965.

Je listopad, a ke čtenáři se tenhle text dostane přinejlepším za dva měsíce; nicméně nebudeme předstírat, že je leden, i když autoři úvodníků v měsíčnících čas od času takhle fixlují. Člověk přeci nemůže v listopadu napsat to, co by napsal v lednu, a tak poměry v polygrafii nahrazují vlastně skutečnou kulturní situaci situací už neexistující, a myšlenky staré měsíce přicházejí jako světlo hvězdy, se kterou se mezitím, co bylo na cestě, mohlo stát cokoli…
Připomínám to, protože ten listopad nemohu zapřít, protože chci a musím začít jedním listopadem před pár lety, který koneckonců evokuje úvahy ne zcela nevhodné do nového roku. Kus od města, kde jsem tehdy žil, došlo jednou navečer v listopadu k výjimečně zlé železniční katastrofě. Číslo obětí určitě přesáhlo stovku, už nevím, byl-li kdy vůbec konečný počet zveřejněn. Jakési nedorozumění: obsluha dvou sousedních zastávek pustila proti sobě do husté mlhy po jednokolejce parní osobní vlak a motorák. Sotvakdy zapomenu na potrhané a popálené postavy (v tom, co zbylo z motorového vlaku, začala hořet nafta), jak se úplně potichu vynořily z mlhy na mostě skoro uprostřed města, pološílení lidé, kteří v šoku běželi sedm kilometrů zablácenou surovinou pryč od křiku a ohně, v němž zůstala spousta raněných. Byly to dělnické vlaky, a tak se odbývalo v každé vsi podle trati několik pohřbů, tři, pět, dvanáct, jak kde.
Okresní orgány začaly pracovat hned druhý den. Na každém pohřbu měl mluvit někdo z funkcionářů, a zaměstnanci osvětových zařízení vyráběli jistý počet variant pohřebních proslovů. Podle instrukcí ovšem jejich základní myšlenkou bylo zužitkování příležitosti. Úkol zněl vyslovit soustrast, ale zároveň zdůraznit, jak to stát všechno pozůstalým vynahradí, neboť podobné katastrofy za socialismu nejsou nenapravitelné, jsou to přechodné, a navíc netypické potíže. A především: mít přítomné k tomu, aby teď, když je jich míň, o to víc pracovali. Protože mezi oběťmi byly i děti, byla tu varianta nabádající školáky, aby se teď učili i za ně, a více, tj. i za ně, milovali vše, co je předepsáno milovat.
Měl jsem mezi mrtvými přátele, a tak jsem slyšel ty věci dvakrát číst; vím určitě, že alespoň jeden z těch čtoucích se strašně styděl a snad i bál. Bylo mi ho líto, ačkoli to byl okresní inspektor. Neběží mi teď o moralizování nad citlivostí troglodyta, nad manipulováním s lidským utrpením; příběh je symptomatický ještě jinak: tehdy — jistě ne poprvé ani naposled, ale tehdy zvlášť silně — mi připadalo, že člověk v moderním světě je obětí jakéhosi vleklého a perfektně fungujícího spiknutí: Jako by tisk, politikové, rozhlas, televize, ano i mnohé umění uzavřeli kuriózní spojenectví, aby ho přesvědčili, že není skutečných tragédií, nenapravitelných nezdarů, že není zoufalství a hrobů, nad nimiž zbývá jen a jen mlčet.
Od let, kdy jsme začali číst noviny, jsme se nikdy nedočetli o ničem, co bylo nenapravitelně zabráno, o taktice, která vedla k neodčinitelnému neúspěchu, o jednou provždy nenahraditelných ztrátách způsobených tou kterou ekonomickou koncepcí, ale to se mi ještě nezdá tak důležité jako fakt, že jsem se taky nikdy nedočetl o skutečné a ničím neodstranitelné lidské bolesti, o údělu, z něhož není záchrany, a který je přesto třeba nést. Dobrá. Třeba opravdu nebylo a není takových nenahraditelných ztrát, i když lidská bolest je (a možná existuje i názor, podle kterého nepatří do novin). Jenže myslím, že kdybych byl z těch, jimž naslouchají národy, považoval bych za moudré jednou za pár let vyhrabat něco, co jsem /jsme/ nenapravitelně prošvih /-li/ (něco takového se vždycky najde, a ne-li, bylo by nezbytné si to vymyslet), vystoupit na tribunu a říci to nahlas. Takovým, jako jsem já, bych pak byl navždycky o poznání sympatičtější, a hlavně bych v nich vzbudil podezření, že až skutečně o něco půjde, budu třeba i mluvit pravdu. Ale pokud mi sahá paměť, nikdy nikdo patrně takhle neuvažoval. A tak jsme vždycky jen četli a slyšeli o omylech a přehmatech, potížích a těžkostech napravených či napravovaných, ale vždycky napravitelných. I mrtví z toho ošklivého listopadu před lety mi byli servírováni jako přechodná potíž.
Svět přestává věřit na tragédii. Není to totéž jako víra naivních voluntaristů v odstranění lidského smutku pouhým přejmenováním státního zřízení; chyba je hloub. Je to paradox, ale století, které vynalezlo dosud nejničivější zbraně a realizovalo nejhroznější ozbrojená střetnutí v dějinách, je zároveň století patrně nejzbabělejší, jehož strach z bolesti dostoupil do stadia, v němž si musíme předstírat, že bolest neexistuje. Jenže — je to skutečně takový paradox? Moderní zabíjení na dálku, čím je masovější, tím zřejměji činí zbytečnou jedinou pozitivní vlastnost, bez níž se dřív válčit nedalo, totiž osobní odvahu čelit ráně zblízka. A druhá strana mince: Nejpádnější argumenty moderních mírových hnutí nehovoří ani tak k lidskému rozumu jako k lidské zbabělosti. Moderní strach z války je ve skutečnosti strach ze zubaře: pudové, polovědomé, a proto tak snadno obehratelné uhýbání před bolestí. Výraznou složku amerického hnutí proti válce ve Vietnamu představují — ať se nám to líbí nebo nelíbí — členové jiného, poněkud intelektuálněji zabarveného hnutí, totiž hnutí boje za volný obchod s drogami. Zůstaneme-li v rozměrech naší společnosti, pak tedy stoupající spotřeba analgetik, čísla sebevražd a čísla rozvodů se mi zdají svědčit o tomtéž: o neschopnosti člověka vychovávaného touto dobou nést svůj úděl, totiž přiznat, že existuje něco jako úděl. Věc má ovšem své přísné praktické důsledky, a každý vesnický farář o nich věděl odjakživa víc než naše výchova k dějinnému optimismu. Je přece nesmírně naivní a nešikovné připravovat dítě ve škole na šťastné a veselé zítřky, které je čekají (viz křečovitou snahu čítanek, i těch dnešních), a pak se podivovat, že v šestnácti spolkne hrst algen, když zjistí, že je čekají i jiné věci. Moudrá škola nikdy nebude připravovat pro radostný život — s tím si člověk vždycky poradí. Moudrá škola bude připravovat na zármutek a protivenství. Jenže na to my nevěříme. Nevěříme dokonce, že mrtví jsou mrtví, a nejen při vlakových srážkách. A protože věříme, že lze odčinit smrt jednou mrtvých, věříme taky, že lze zrušit vinu. A tak už není tragédií, není jich v životě a ubývá jich v literatuře. Není nespravedlivě tragických osudů, není ani těch, kdo vláčejí svou nesmazatelnou vinu po horách a pouštích a dožadují se vykoupení. Kdyby byl žil Oidipus a vyspal se s maminkou, určitě by se to nějak urovnalo. Všecko se vždycky nějak urovná, protože s jakousi tvrdošíjnou pošetilostí jsme vždycky stejně náchylni věřit v definitivnost štěstí jako nevěřit v neodčinitelnost nezdaru. O rozvodovosti se píše mnohem víc než o sebevraždách, a píše se o ní taky mnohem víc hlupostí; a přece základní omyl je týž: Člověk se odnaučuje věřit v nevyhnutelnost údělu. Odmítá přijmout definitivnost nezdaru a dává přednost iluzi, že se stačí trochu otřást, a může se začít znova od čistého stolu, jako by se nic nestalo.
A protože nám uniká smysl tragického, uniká nám i štěstí. Jako by ve světě, kde ubývá chudých a bohatých ve prospěch těch, kdo mají právě tak na slušné přežití, ubývalo velké, čisté radosti i hlubokého, velikého neštěstí ve prospěch malých, patlaných životů, jimiž se to hemží kolem. Znám mladou ženu a matku, jíž rodinná výchova vštípila, že jediné, na čem záleží, je její štěstí. Zkoumá se tedy denně, je-li dost šťastná, prohlíží se jako člověk, který si před spaním hledá blechu. Nikdo jí nikdy neřekl, že lidské štěstí, které je jediné hodno tohoto jména, spočívá v síle nést a unést svůj úděl — a sama se k tomuhle poznání nikdy nedolopotí, protože pocit libosti, srovnatelný s koupelí ve vaně teplé vody po upoceném dni, vždycky zmizí dřív.
Lidská bolest ale má svůj smysl. Tragédie národů mají svůj smysl, a nikdo mi to nevymluví. Jména jako Agadir a Skopje jsou v dějinách nezbytná už proto, že nás ze snů o elektrických bozích na knoflík vracejí do rozměrů lidského osudu a jeho tajemství.
Viděl jsem Ašchabad, město postižené krátce po válce zničujícím zemětřesením. Čísla — pětatřicet tisíc mrtvých ze sto šedesáti tisíc obyvatel — jakož i zemětřesení samo byly zveřejněny zhruba po dvaceti letech. Zemětřesení se za socialismu nesměla přiházet. Ašchabadské bylo zapřeno tak dokonale, že obyvatelé sami přestali věřit ve svou tragédii: Náš průvodce, mladý Turkmen s chováním, tváří a postavou playboye, o něm hovořil jako o dobrodiní pro město, neboť nebýt zemětřesení, nebyl by se zrodil krásný nový Ašchabad. Starý Ašchabad ovšem mohl být jen stěží ohyzdnější než tento, ale o to neběží, běží o malost člověka — a bojím se, že i národů — neschopných nést, co na ně bylo vloženo. Snad člověku ubývá síly, snad špatně porozuměl svým filosofům, a snad od každého něco.
Mrtvým z Ašchabadu — stejně jako mrtvým z těch vlaků, o nichž jsme mluvili na počátku — se stalo to nejhorší, co se může člověku po smrti stát: byli popřeni; bylo jim upřeno právo být tragičtí. Vzali jim jejich nesmysl.
Ale smysl lidské bolesti trvá. Trvá její smysl v dějinách, i ten hluboce praktický, každodenní. Trvá smysl katastrof, tragédií zaviněných a nezaviněných.
A všechno ukazuje, že bude trvat i v tomto roce.

(Sešity, leden 1968)

Znění textu převzato z časopisu Host 6/1996.