Smetana ve vzpomínkách a dopisech (otevření Národního divadla 11. června 1881)

💛 chci podpořit · 📩 odběr novinek · 🔗 sdílej na X · 📘 sdílej na Facebook · 💼 LinkedIn ·
🧵 Threads · 📷 Instagram · 🦋 Bluesky · ✉️ sdílej na e-mail

Texty jsou převzaty z knihy Smetana ve vzpomínkách a dopisech (uspořádal František Bartoš), Praha: F. Topič, 1940.

Začaly se zkoušky na „Libuši“, napřed v Novém českém, pak v Národním divadle. Smetana sedával v temném hledišti na křesle přímo za kapelníkem, kukátkem pohlížeje do partitury. Sledoval nejen tempa, ale i tahy smyčcem, které nejednou opravoval. Byl nadšen chutí, kterou umělci jevili, ale nemálo jej hněvalo počínání divadelní správy. Orchestr nebyl dlouho náležitě zesilován, o dostatečném sboru byla ještě větší pochybnost a s nákladem na výpravu slavnostní zpěvohry činily se takové obtíže, že posílán sám Smetana k řediteli, aby každou maličkost vymohl zvláště.
(V. V. Zelený)

Bylo to v den prvního otevření Národního divadla, dne 11. června 1881. Stáli jsme s přítelem K., nyní členem curyšského orchestru, ve vestibulu divadla, čekajíce na vhodnou příležitost, bychom přimísili se do té vřavy nedočkavých a ku kase tlačících se ctitelů umění hudebního a dramatického. Ve vestibulu nebylo již k hnutí a my, zmítáni proudem, dostali jsme se až nedaleko ku dveřím, když ohlédnuv se náhodou, spatřil jsem nedaleko mistra Smetanu, namáhajícího se při vší své skromnosti, by se dostal hlučícím davem kupředu, což se mu nijak zdařiti nechtělo. Upozornil jsem i přítele na mistra, načež oba jali jsme se bojovati s příbojem tlačících se, bychom se dostali až k mistrovi, jehož zde nikdo neznal. Octl jsem se mu první po boku. „Pánové, ustupte, mistr Smetana!“ zvolal jsem tou chvílí. Jako čarovným prutem dotknut rozstoupil se dav v tu chvíli ve dvě strany a uličkou kráčel volně Smetana, nepozoruje ani valně, co se kolem děje, ke schodům, vedoucím do vnitřních částí divadla, pozdravován uctivě ode všech přítomných. Jak všeobecně známo, neposlala onoho dne divadelní správa Smetanovi žádné vstupenky. Nějaký čas bloudil mistr náš hledištěm i jevištěm, až jej konečně pánové z ředitelské lóže jakoby z milosti mezi sebe vzali.
(K. C. M.)

Konečně nastal nezapomenutelný ten den 11. června roku 1881, kdy jsme se po prvé shromáždili v českém Národním divadle. Velebné zvuky „Libuše“ šířily nám prsa, jen Smetana jich neslyšel. Díval se z ředitelské lóže a zdálo se, že jest slavnostně rozchvěn. Působila-li mu hluchota tenkráte muka Tantalova, vně jevil úplnou resignaci. Mezi představením mluvil jsem s ním na chodbách: byl zcela klidný.
O audienci, kterou měl zároveň s profesorem Zítkem, stavitelem Národního divadla, u korunního prince, vypravoval téhož večera a ještě jednou později takto:
Povolání do královské lóže Smetanovi přišlo zcela nenadále. Nebyl na nic podobného uchystán, zejména neměl klobouk, který byl kdosi na jevišti uzamčen. Hledati jej nebylo času, nastal okamžik nesnáze, již učinil konec někdo ze sousední lóže, podav Smetanovi svůj „chapeau claque“. Tak šel Smetana do královské lóže v čepici, s cylindrovým kloboukem, načež později vždy velmi vesele vzpomínal. Klobouk stal se však zbytečným. Pánové jej odložili v přední síni a byli do lóže uvedeni hofmistrem, na jehož zvláštní dvornost Smetana vždy kladl důraz při vypravování. Korunní princ přehlédl vstoupivší a oslovil architekta Zítka. Již mezi rozmluvou s ním pohlédl několikráte na Smetanu; tázal se asi po jeho chorobě a nesrozuměl jejímu stupni, neboť přistoupil nato těsně, „na píd“ k Smetanovi a oslovil jej, načež s tázavým pohledem čekal na odpověď. Smetana pravil: „Císařská Výsosti, já jsem tak nešťasten, že neslyším.“ Korunní princ byl slovy těmi patrně nanejvýš překvapen: domnívaje se, že nemluvil dosti hlasitě, promluvil znova. Tu pravil Smetana: „Já jsem úplně hluchý už šest let.“ Princ obrátil se poté k předsedovi družstva divadelního, panu Skramlíkovi a dlouho s ním mluvil, se zřejmou soustrastí pohlížeje na Smetanu; také při další rozmluvě s profesorem Zítkem ještě se po něm ohlížel s účastenstvím, načež byli pánové velmi přívětivě propuštěni. Následkem přítomnosti korunního prince nebylo při prvních jednáních žádných projevů, teprve po třetím jednání, když o jeho odchodu vědělo již všechno obecenstvo, volně se rozpoutal potlesk, dříve dušený a Smetana vyvolán mnohokráte — první v Národním divadle.
Po představení nalezl jsem jej v místnostech Měšťanské besedy. Seděl ve velké společnosti pražských i venkovských umělců a přátel a byl upřímně vesel. V paměti mi utkvělo, jak pohnutě se v tento svůj velký den loučil s oddaným soudruhem svým, ředitelem Lukesem, objímaje jej.
Uvedení „Libuše“ na jeviště pak „Umělecká beseda“ oslavila hostinou „U černého koně“, při níž byli přítomni skladatelé Dvořák, Bendl, Rozkošný, Fibich, intendant divadla dr. Škarda, četní umělci a mnozí přátelé umění. Hostina měla ráz slavnostní, a přece oživoval ji duch nejsrdečnější. Přípitků byla celá řada, první podán Smetanovi jako adresa; největší měl dr. O. Hostinský.
Smetana povstal k odpovědi, která jest nezapomenutelná: „Pánové, mám se vám za to vše poděkovat a musím se přiznat, že se chvěju, neb mi nic není tak obtížného, jako souvisle mluvit. Sotva vyslovím větu, nevím v příštím okamžiku, co jsem prve myslil, protože se neslyším. Schází mi copia verborum, pochybil jsem ji v copii tonorum, která mne obklopuje po celý život. Pánové, jsem tak dojat dnešní poctou a ona jest tak veliká, že ji přijímám jenom jménem svých kolegů. Doufám, že se jim dostane podobné cti za jejich výkony, které stojí na stejné výši.“
(V. V. Zelený)

S jakou prostomyslnou skromností těšil se veliký ten umělec na př. po kolik let, až uslyším jeho „Libuši“ a co o ní řeknu! A jaké to bylo krásné, animované odpoledne tehdy, když jsem po prvém provedení „Libuše“ musela mu vypsati své dojmy na ony archy papíru, jež mi tak nedočkavě, jak měl u každého ve zvyku, pod tužkou odtahoval, a jak se rozjařil, když jsem se jala (i to směla jsem si troufati!) srovnávat se svého stanoviska „Libuši“ s „Daliborem“! Nezapomenu nikdy na ten povzneseně nestranný, radostně neosobní zájem, s jakým slavný mistr sledoval úvahy laičky, kterou by byli „znalci“ zajisté odsoudili za její smělost. (Eliška Krásnohorská)