Zneuctěn urážkami vrstevníků, nevážen a zapomínán mladou generací, největší kreslíř Francie Edgar Degas v studeném, neutěšeném stáří našel sílu, aby na dvacet let před smrtí sám sebe odsoudil v samotu a v mlčení.
Vytvořil si atmosféru smrti svého díla před svou smrtí fysickou, s hrdou, silnou odvahou vynucoval, aby se nemluvilo o jeho díle, aby se neblížil nikdo k němu jako k umělci.
Viděli v tom podivínství, pózu ti, kdo myslí, že je mrtvo dílo, není-li stále provázeno pozornostmi kritiky, notickami žurnálů, zájmem obecenstva, reklamním hlukem.
Degas nejen že nevycházel vstříc zvědavosti davů jako tolik jiných, i velikých umělců, — úmyslně zchlazoval všechen zájem o své dílo, zašlapoval chválu, odkopával nadšení. I dosáhl toho, že posledních dvacet let mohl žíti zapomenut zcela pro sebe, s hrdým vědomím, že i své dílo má zcela pro sebe, že jeho dílo je sarkofagem, v němž uloží posléze navždy i své lidské bytí k věčnému mlčení…
Byla to ovšem iluse, veliká iluse genia, jenž nevěděl, že je geniem… Neboť je možno, že se nemluvilo o Stendhalovi za jeho života, je možno, že ho nečetlo ani pět lidí, když zemřel, a je možno, že se nevědělo o něm třeba celé století, — ale když zestárl i Balzac, zapomenutý Stendhal ještě žil, neboť nemůže zastarati, co je psáno pro věčnost.
A Degas je z rodu geniů, kteří k své slávě nepotřebují pozornosti lidstva.
A buďte jisti, že za sto let zahyne třeba celé moderní francouzské malířství, že možná i na Maneta budou se dívati někdy lhostejné zraky, — ale mrtvý Degas že bude ještě živ. Neboť Degas je nesmrtelný projev francouzského ducha, je neporušitelná linie, jež vede od Ingresa — ke komu? Nevím, komu podává mrtvý Degas jako pokračovateli francouzské kresebné tradice pevně svou ruku… Ale předchůdce jeho známe: Ingresa, kreslíře, jenž uctíval formu a jen zase formu láskou vášnivou, kultem modloslužebným.
Tato láska formy jako posvátné světlo předávané v antických mysteriích z ruky do ruky, aby nikdy neuhaslo, přešla v ruce Degasovy. S touž jistotou kresby, s touž bezpečností zraku, s touž ostrostí obrysů nezachycuje však pózy, jako Ingres, upoutává v svém umění pohyb, zachycuje gesto, strhuje v ně let. Nekreslí postavy, kreslí tance a běhy, skoky a úprky. Je-li Ingresovo dílo synthesí linií, je Degasovo dílo synthesí pohybů.
A myslím při něm na jiného genia francouzské kultury, také dnes zapomenutého, ač je věčně živý: na Goncourta. V „Bratřích Zemganno“ jest uložen důkaz, že jsou oba stejné rasy. Říci o Goncourtovi, že je realista, je stejný nesmysl, jako mluviti při Degasovi o impresionismu. Ovšem, oba jsou lovci detailů, oba stíhají přírodu, oba neustále podle ní kreslí, ale neběží jim nikdy o to, jako realistům a impresionistům, aby chytali a upevňovali v uměleckém díle dojmy.
Z kořisti, již uchvátili v přírodě, vytvářejí oba definitivní dílo, nesestavují je z prvních postřehů, nýbrž tvoří je tak rozumově, tak deduktivně, jak to předepsal práci geniově Poe v rozboru svého „Havrana“.
Degasův obraz není výsek zachycené živé skutečnosti, jest umělecká synthese ze skutečnosti. Degasovo dílo není výtvorem instinktu, ale výtvorem úvahy, rozumu, intelektu. Proto Degas nemiloval surovou skutečnost pouhé hmoty, poněvadž nic k němu nemluvila. Proto miloval skutečnost umělou, připravovanou, miloval divadlo, balet a cirkusy. Nemiloval slunce, měl rád jeviště zaplavené plynovým světlem. Nelíčil měšťáky, líčil bytosti, na jejichž tvářích všechno lidské je zasypáno pudrem a zalháno líčidlem.
Měl rád jako Goncourt třeštivé ovzduší jevišť a manéží, kde se proměnila skutečnost v ilusi; v této ilusi nacházel pak pravdu. „Věčně lidské“ nalézal v baletkách. V okamžicích, kdy lidské tělo odhazuje svou strnulost a mění se v pohyb, viděl Degas lidství, četl osud, v prchavém viděl věčné.
Žena mu nebyla kusem masa, ale oživlou linií, nebyla mu ženou, ale smyslem a ideí lidství. Proto „Tanečnice na scéně“ není genrem, jak by jím byla u jiného malíře, je věčnou básní, tragikou zářivé falše, strašlivé přetvářky, skryté brutality osudu. Proto „Kavárna na bulváru Montmartre“ není skupinovou podobiznou kokot, ale obrazem Nudy, prokletějším a výmluvnějším než nejkacířštější verše „Květů zla“.
Francie byla k Degasovi po celý jeho život lhostejná. Bavily ji jen historie, jak v dražbách Američané kupovali za statisíce obrazy, za něž Degas dostával desítky franků. Degas, zdá se, bude i dále míti osud velikého romanopisce Francie, Stendhala…
Převzato z knihy Jiří Karásek ze Lvovic – Cesta mystická, iniciály a iluminace, Praha: Aventinum, 1932.
Jiří Josef Antonín Karásek ze Lvovic (24. ledna 1871 Smíchov – 5. března 1951 Praha), byl český básník, spisovatel, kritik, překladatel a editor – jeden z hlavních autorů české literární moderny přelomu století, která navazovala na evropský novoromantismus 2. poloviny 19. století, na francouzský literární symbolismus a dekadenci. (zdroj: Wikipedia)
Pokud chcete, abych přiblížil čtenářům Poetického klubu i vaši básnickou sbírku, knihu nebo publikaci, které vydáváte, neváhejte mě kontaktovat.
Podpoř vznik další tvorby
💛 Darovat / PodpořitOdebírej novinky Poetického klubu
Poezie, hudba a fotografie občas v e-mailu.
📩 Chci odebírat novinky Poetického klubuVybráno z obchodu Poetického klubu - Minority distribuce
Děkuji, že posloucháte a čtete.