S. K. Neumann – z knihy Vzpomínky o vazbě v procesu s Omladinou

💛 chci podpořit · 📩 odběr novinek · 🔗 sdílej na X · 📘 sdílej na Facebook · 💼 LinkedIn ·
🧵 Threads · 📷 Instagram · 🦋 Bluesky · ✉️ sdílej na e-mail

Český novinář a básník, literární i výtvarný kritik S. K. Neumann popisuje v knize Vzpomínky téměř čtyř měsíční vazbu, kde byl od září 1893 v rámci procesu s Omladinou.

VI. POD NOVOMĚSTSKOU VĚŽÍ

Komisař Olič dlouho se nebavil se mnou. Svou policajtskou methodu ponechával si pro zatčené z kruhů dělnických; s lidmi „studovanými“ jednal slušněji. Spokojil se tedy jen tím, že konstatoval, jak pěkné je venku počasí, a když toto jemné připomenutí nerozvázalo mi jazyk, omluvil se pěkně, že povinnost mu velí uvězniti mě, a poslal mě do cely.

Hroznou věcí v kriminálech a podobných zajisté velmi racionelních ústavech pro povznesení lidského rodu jsou — chodby. Vězeňské peklo v civilisovaných zemích není tak odporné jako toto jeho předpeklí.

Jen stěny, stěny, stěny —!

Tak věčně beze změny

ty chodby táhnou tmou.

Vede-li vás poprvé uniformovaný a svazkem klíčů řinčící automat, jemuž jste tak trochu vydáni na milost a nemilost, tříčtvrteční tmou chodeb v takové staré budově, jako je pražské policejní ředitelství, kde pouhá návštěva některé kanceláře již skličuje, máte příšerný pocit. Je to odporné a nekonečné.

I když jste zcela neromanticky založeni, nedivili byste se, kdybyste se náhle propadli tajnými padacími dvířky do jámy naplněné kostmi vašich předchůdců. Pociťujete nedostatek vzduchu a hromady špinavého zdiva vás pohřbívají. Co chvíli jde to skrze dvéře železem pobité nebo mřížované, které jsou před vámi klíčem otvírány a za vámi na klíč zavřeny. Jde to stále do hloubky nebo to stoupá jako do věže… Rozhodně se vám ulehčí, ocitnete-li se konečně v cele jistě světlejší, odkudž je aspoň nějaká vyhlídka.

Zavřeli mě do cely dosti čisté a prostorné. Nic v ní nebylo než pryčny. Také mě předvedli před lékaře, jemuž snad každodenně hlouček mužů a žen více nebo méně životem zrazených ukazuje po řadě maličký rozdíl, který jest mezi pohlavími. Je to málo vkusné a sesiluje to jen ohyzdnost prvních dojmů.

Sklíčen seděl jsem na pryčně. Byly a jsou mi vždy na výsost protivny procedury, jimž je člověk tyransky podrobován při styku s úřady. Nemiluji světic, a svatá byrokracie ze všech nejstaropannenštější je i pouhému čichu mému zcela nesnesitelná. Ale procedura procedur, to jsou přijímací cavyky, jež uvítají ubohou lidskou duši při vstupu do kriminálu. To drtí. Aspoň začátečníka. Přistupuje k tomu ovšem i nutný psychický otřes. Každý člověk, aniž si toho třeba uvědomuje, žije tak trochu předem. Má svoje plány, své naděje, svá očekávání. Učiní-li pak ruka policajtova nebo soudcova náhlý škrt přes to všechno, nastane-li prudké procitnutí k nějaké nové, nezvyklé skutečnosti, nastane přirozeně zmatek v celém lidském organismu. Zastavíme-li prudce rozběhnutý stroj, riskujeme vždy, že se v něm něco zlomí.

Nenechali mne však s mými ponurými pocity dlouho v té samotě. Naložili mne do drožky a odvezli do novoměstské trestnice.

Přijímací procedura je zde ovšem vyspělejší, zejména prohlídka. Svléknou vás až do košile. A že pašovací vynalézavost kriminálníků dlouhou kulturou povznesla se na výši doby, nenechají dozorci na pokoji ani jediného záhybu vašeho šatu, ani jediného záhybu vašeho těla. I tělesným otvorům a skulinám jest věnována pozornost. Hlavně u žen. Zkušenější revertent hledí na toto drancování ovšem s humorem a jeho jedinou snahou je přelstíti bdělost strážníků a přese vše propašovati kus tužky, trochu tabáku. Ale nováček má zbytečný pocit ponížení.

Pamatuji se velmi dobře na svůj vstup do vlídné a útulné cely borské; kam a ke komu strčili mne však tehdy pod novoměstskou věží, zapomněl jsem již. Bezpochyby z toho důvodu, že jsem tu vystřídal mnoho cel až do té temné komůrky, a viděl odcházet i přicházet mnoho spoluvězňů.

Dva, tři dni mírněné zvědavostí a člověk začíná uvykat. Seznámil se, a pravidelný život udržuje ho znova při dobré mysli. Všechno je nové, i když většinou hodně škaredé.

Stará novoměstská „bastila“ byla špinavý a ponurý kriminál. Ovšem, naši předchůdci, kteří poznali svatováclavskou anebo dokonce Špilberk, byli by si tu asi libovali. Ale nebylo by ani našeho relativního pokroku, kdybychom se vždy jen utěšovali, že jindy bývalo hůře. Puch, špína a šero jsou sice tradicionelní, ale nikoliv nezbytné vlastnosti žalářů a vězení. Mizejí pomalu z moderních věznic, které se nepozorovatelně proměňují v něco jiného, v přechodní instituci k rozumné sociální hygieně.

Puch, špína, šero. Bylo nutno jim uvyknout. Uvykl jsem také. Nepokoušel jsem se však uvyknout domácí stravě. Její kvalita byla vůbec velmi pochybná; uprostřed špíny všechno obklopující nedůvěřoval jsem hlavně její čistotě. Něco mi nosili z domova, něco kupoval mi dozorce v hostincích a obchodech. Toliko chléb, který jsme dostávali, byl snesitelný. Ale, jsa stále stejný, přejedl se i ten leckomu. Později byla mi odporná pouhá jeho vůně.

Nebudu zde líčiti normálních podrobností tohoto vězeňského života a pořádku. V obou již zmíněných knihách o tak zv. Omladině a jejím procesu je vše to vypsáno důkladně. V knize Čížkově a Hajnově najdete samostatnou kapitolu „Život ve vězení“, která je podepsána šifrou xyz. Zkušenost pisatelova shoduje se celkem s mojí. Když po trapném chození chodbami vešel do cely, byla prý první jeho slova „Hoši, vy to tu nemáte zlé!“

Jakmile jsem se seznámil se svým novým obydlím a urovnal některé obtíže se stravou a podobnými věcmi, čili jakmile nový můj život nabyl normálního rázu, bylo vyhráno. Sklíčenost zmizela, šikany vězeňské správy vzbuzovaly u mne jen úsměv. A proto podpisuji rád slova zmíněného autora: „Na jedno stále kladu důraz, že je život vězeňský mnohem snesitelnější, nežli se myslí, a to přesvědčení bych rád vštípil českým oposičníkům.“

To bylo napsáno tehdy s dobrým, časovým úmyslem. S jemnou výčitkou také, která platí do dnes. Neboť nám, kteří jsme strávili několik měsíců v celách špinavých i čistých, zůstane nepochopitelno, proč bohatí, nezávislí, vlivní lidé veřejně činní dopouštějí se tak často nejhorší zbabělosti ze strachu před politickým kriminálem. Veliký řečník, politik, agitátor zlomí raději pěknou linii svého veřejného života, poskvrní mužný charakter svého vystupování, než by dal v sázku trochu své „svobody“. Zcela malou trochu, neboť o více pravidelně neběží. Není pochyby, že tu spoluúčinkuje konservativní pud každé živé bytosti. Ale jaká pak oposičnost, radikálnost, pokrokovost tam, kde tento pud je tak silný!

Povahy jsou ovšem různé. Také mezi námi byli nesmiřitelní, kteří si sami přílišnou svéhlavostí svou strpčovali pobyt v cele. Ale byli to vesměs lidé málo normální nebo málo inteligentní. Dá se přece protestovati a důstojně protestovati proti násilí i způsobem, jímž se mu podrobím, když nic jiného nezbývá…

Bylo nás, politických vězňů, pod novoměstskou věží v jedné chvíli až devadesát! Horké, mladé hlavy, vtělený revoluční popěvek. A tak nastal brzy dramatický zápas se starou věznicí, které bylo souzeno na stará kolena, v posledních letech svého záslužného života prožívati bouřlivé mládí. Volky nevolky musila se podrobiti. Učinila to s velmi kyselou tváří, po mnoha a mnoha svéhlavých protestech. Odstranili jsme mnohý nešvár, dobyli jsme si nejedné svobůdky. Také jinak se ledacos změnilo. Večerní zábava obyčejných vězňů, „zvěřinec“ ve druhém dvoře, pekelný řev, při němž s každého zamřížovaného okna zazníval hrůzný hlas jiného zvířete, značně se zcivilisovala. Politické hymny a kuplety, specielní písničky pokrokářské a „omladinářské“, hromadné zpěvy i solové produkce zaujaly její místo. Druhý dvůr zažil v té době i několik večerů slavnostních. Všeobecnou iluminací fantastickou i dojemnou oslavena byla zejména památka bělohorské bitvy, kdy „Rudý prapor“ zněl zvlášť velebně.

Sotva jsme se v trestnici ohřáli, dalo nás asi dvacet také ještě jinak na jevo svou nepolepšitelnost a své odhodlání do budoucnosti. V den, kdy jsme měli dovoleno psáti dopisy, dali jsme se zavésti do kanceláře a napsali jsme zde na řádný arch papíru oznámení svého vystoupení z církve. Měl jsem tehdy pocit velikého ulehčení. Měl bych ho ještě dnes…

Často na svobodě těšil mne život méně než tehdy. Vězeňské kulisy nebyly sice lákavé, ale žilo se v nich přece dosti pestře, pohodlně a vesele.

Když vyšly u nás žalářní vzpomínky Gorkého, srovnával je kdosi s podobnými knihami Dostojevského a Wilda. Dopadlo to nepříznivě pro Gorkého. Není prý tak hluboký. Nevím, je-li vždy pravou hloubkou fňukavé sebeobviňování, nimrání se s city, patlání ve svědomí; zdá se mi, že v takovém nazírání na hluboké a mělké je mnoho křesťanské pověry. Za to však vím, že politický vězeň stal by se s touto „hloubkou“ hrozně směšnou figurou. Naše střízlivost a veselost byly naší pýchou.

Byli jsme ovšem také někdy sentimentální. Poddali jsme se někdy steskům a měkkým náladám. Když doznělo poslední večerní hlučné smlouvání se a umlkla poslední píseň, přistavil si často někdo židli pod okno, zavěsil se u mříže a hleděl do noční tmy a na malý kousek nebes. Vzpomínal a zatoužil. S věže vrzal mu k tomu císařský orel ironický doprovod…

Trpké chvíle působila v některých, zejména těsných celách nervosa a různorodost povah. Znepřátelil jsem se s H-em při hře v šachy tak důkladně, že jsem se dal raději přesaditi do jiné cely. Přišel jsem z bláta do louže. Přišel jsem mezi neurvalé hochy, kteří zaháněli nudu drsnými hrami.

Nejlépe bylo mi po odchodu „intelektuelních strůjců“ z panské chodby. Byli propuštěni na kauci dříve než já, a tak jsem se dostal pak do slavné 85., nejpohodlnější cely, do příjemné společnosti. Zde jsem strávil štědrý večer při hodokvasu a intimním hovoru.

Z našich zábav musím vzpomenouti vděčně aspoň té nejoblíbenější. Nejhnusnější věcí z obyčejné domácí stravy vězeňské byly knedlíky. Ani někteří staří kriminálníci, věčně hladoví, si jich nevážili. Na dvoře povalovalo se jich stále dosti. Nevím již, kterak to přišlo, ale objevilo se jednoho dne, že z klihovité hmoty těchto knedlíků, po schladnutí a když se z ní vyloupaly kousky žemlí, dá se uhnísti dosti poslušná látka tvárná. Robili jsme z ní nejen šachové figurky, ale i celé kytice růží, fialek a jiných kvítků. Když takový bouquet ztvrdl, vydržel v suchu po léta. Někteří dosáhli v tomto „výtvarném umění“ veliké zručnosti. Tak zejména hřmotný a vezdy plný humoru „jenerál Noha“, kamarád Rybák, který je nyní obtloustlým hostinským někde na Moravě. Vyráběl kytice po živnostensku, podle sezony. Na příklad velikonoční vajíčka z fialek, zavěšená na hedvábné stuze. Opatřil si k tomu barvy, stuhy a snad i voňavky.

Když jsem se po svém odsouzení vrátil pod novoměstskou věž nastoupit trest, vyhlíželo okno jeho cely jako výkladní skříň malého květinářského obchodu. Někde v Praze existují snad ještě i moje výrobky.

V kanceláři vyšetřujícího soudce při jedné návštěvě počal také první vážný román mého života…

Tedy „náš dům“ na Karlově náměstí skrýval více života, než si kdo myslil. Nejméně měli jsme bohužel toho nejdůležitějšího: čerstvého vzduchu. Bledla nám líčka.

Po necelých čtyřech měsících, na Sylvestra tuším, byl jsem propuštěn. Na kauci ovšem. Matka a milenka odváželi si mne v drožce na Vinohrady. Hleděl jsem stále oknem uzavřeného povozu. S jakousi bázní pozdravoval jsem Prahu. Věděl jsem, jak je zbita politicky…