Adolf Heyduk – Má poslední návštěva u Nerudy

💛 chci podpořit · 📩 odběr novinek · 🔗 sdílej na X · 📘 sdílej na Facebook · 💼 LinkedIn ·
🧵 Threads · 📷 Instagram · 🦋 Bluesky · ✉️ sdílej na e-mail

6. června 1835 se narodil český básník Adolf Heyduk. Text je z knihy „Vzpomínky literární“. Vydal J. Otto v roce 1911.

První, co jsem na výstavě národopisné shlédnouti pospíchal, byla síňka Nerudova. Mluvím otevřeně: byl jsem zklamán; stál jsem všecek zaražen a nemohl jsem si nikterak vymysliti skutečnou síň svého bratrského druha do improvisovaného koutku výstavního, kam pieta a láska přátelská snesla a seřadila, co snésti se dalo a mohlo.
Poznal jsem ovšem ihned psací stůl, ale dojem, kterým na mne působil, byl naprosto cizí. Stávalť uprostřed pracovny Nerudovy a vyzdoben byl nejrůznějšími fotografiemi lidí zvěčnělému druhu milých a drahých, i věcmi drobnými, jež mu ondy dali, drobotinami nejrůznějšími.
Také sedadla jsem nepoznal; nebylo na něm ani podušky, bez které Neruda seděti nemohl, a pod ním nebylo též malého koberce a liščí kůže, které jsem mu čas od času posílal. Uprostřed na stolku, kde Neruda psával, nescházela nikdy malá fotografie jeho drahé mateře, ještě z let šedesátých, dle které zvětšen byl obraz, zavěšený v síňce výstavní nad stolkem, jenž ve skutečnosti zdobil jeho ložnici. Kdykoli jsem k němu vstoupil a jej objal, utkvěl též zrak můj na obraze té milé, hovorné paní. Zobrazena byla v životní velikosti tak věrně, že mi vždy přicházela, jako bych ji viděl živu a jako by mi, jako ondy, žertovnými slovy přikazovala: „Daj’ mně na toho mého Jana pozor, ať mně tak moc nekouří a netančí, a přivedou mně ho zas!“ Při tom nás často před odchodem znamenala křížkem na čela. Ta dobrá paní!
Já ovšem nekouřil, leda půl portorika, ale Nerudovi brániti bylo marno, a pokud se netancování dovolávala, byli jsme oba náruživými tanečníky, zejména velkého mazuru!
Pak jsem ji vídal pokaždé, když jsem vcházel k Nerudovi a vždy se mi zdálo, že mluví: „Daj’ mně na něho pozor!“ Tak jsem ji viděl zase v síňce na výstavě a různé vzpomínky šly mojí duší. Jednu z nich zachycuji; zde stůj.
Když Neruda onemocněl zlámaninou nohy, jež nechtěla se hojiti, ba když šly hlasy, že jiný neduh k tomu se připojil, poptával jsem se stále a stále po jeho zdraví, stále radil jsem k opatrnosti, stále těšil jsem ho, že bude zase dobře a že pak musí k nám,až mi konečně důvěřoval, ba slíbil, že nás zase jednou navštíví a že budeme projíždět lesy jako ondy, na kteroužto dobu tak rád si vzpomínal.
Tak bylo také dne 5. srpna roku 1891, když jsme ho navštívili společně s mojí ženou. Vyhledali jsme jej odpoledne po jeho obvyklém spánku před denní procházkou jeho, na které provázen byl posluhou. Vešli jsme do jeho ložnice, kam pouštěl při návštěvách jen své nejdůvěrnější přátele. Ležel naznak, přikryt jsa lehkou přikrývkou, a přijal nás s radostí:
„I vítám vás, děti, pojď sem, Emilko, pojď sem, Dolfi, dejte mi hubičku a posaďte se, sem na levou stranu; nemohu vás jinak přijmout.“
Usedli jsme; Neruda se obrátil trochu bokem, pojal ženu moji za ruku pravou, mne za ruku levou a kázal, abych já svou pravou dal ženě. „Tak,“ řekl, „tak, řetěz rukou a řetěz srdcí je hotov, teď povídejte, jak se máte, co děláte, jak se vám líbí výstava, a nehněvejte se, nebudu-li mluvit sám tolik, jako kdysi, jsem unaven, moc unaven; nemohu sedět, nemohu chodit, ba sotva ležet mohu, noha mě bolí a otéká.“
Hovořili jsme skoro stále o pěkné výstavě, z níž měl Neruda velikou radost, a když jsme se s ním v úsudku o různých věcech shodovali, byl velice potěšen, a temné, ač proti jindy zamlžené oči blýskaly ohnivě a z úst ozvalo se hlasněji jiných slov: „Krásné je to, viďte, děti, tuze krásné; škoda, že já tam už nemohu, moc mne to přemáhá. Všude na mne mluví, všude se na mne vyptávají, a já nemohu; také prsa mě bolí!“
Zakašlal; to mi bylo znamením, že bychom měli již odejíti, i vstali jsme. A skutečně byl čas k odchodu; věrná ošetřovatelka Nerudova oznamovala příchod jeho průvodce na procházkách po Příkopech. Neruda nutil nás sice, abychom nepospíchali, že je času dosti, ale bezvolně pouštěl ruce naše ze svých a otázal se, kde bydlíme. Byla to otázka stereotypní u milého Jana, musel to vědět; vždyť nebylo návštěvy naší v Praze, aby drahý druh a bratr z prvního Máje neposlal ženě mé,‚své Emilce‘, jak jí říkával, kytici svých zamilovaných krvavých růží, jaké mu i žena má při odhalení pamětní desky v síňce výstavní pod jeho obraz položila. —
Vstali jsme, políbili jsme se navzájem a chystali jsme se k odchodu.
„Přijeďte brzo zase,“ pravil Neruda, „sice půjde-li to takhle dál…“ a odmlčel se.
Zarazili jsme se, ale já, vzpamatovav se, pravil jsem, navazuje na jeho slova: „… budeme zase tancovat mazura.“

Usmál se trpce a pravil:
„Ty, Dolfi, jsi pořáde ten starý dětina, co říkáš, Emilko?“
Ale žena odvětila: „I toto! často teď brouká,“ a smáli jsme se všickni, a Neruda prohodil: „Polepši se, Dolfi, ty nevděčníku!“
Odešli jsme, leč bezvolně museli jsme se k Nerudovi vrátiti; žena má zapomněla v bytě Nerudově pláštík, bez něhož bylo jí večer chladno. Čekali jsme, až se Neruda vrátí, a pak teprve šli jsme k němu. Ležel již zase na svém loži a volal na nás, sotva jsme do předsíně vešli:
„Jen dál, jen dál, děti, já věděl, že se mi dnes ještě vrátíte. Měl jsem takové tušení, ba ani mně to nedalo na procházce, musel jsem zpět, abych vás zastihl.“
„Divné tušení, ale těší mne,“ pravil a byl veselejší než dříve. O zapomenutém pláštíku nevěděl ničeho. —
Zase jsme seděli řetěz rukou a řetěz srdcí.
Zrak můj utkvěl bezvolně na obraze staré, usměvavé matičky Nerudovy, jež opět mluviti se zdála: „Daj’ mně na něho pozor,“ a myslil jsem, že každým okamžikem pozvedne tu starou vráskovitou ruku z pod květovaného a měňavého šátku, aby nám jako ondy udělala křížek na odchodnou. Zadumal jsem se nad prchlými léty, až žena má vstala. Byl čas k odchodu, soumrak zahaloval světničku i nás. Když jsme Nerudu znova políbili, vztáhl jsem, pohlížeje k obrazu mateře Nerudovy, ruku a udělal jsem na jeho čele křížek, jak dělávala nám to ondy jeho matička. Neřekl ani slova, jen vroucně mě políbil a tiskl mi déle ruku. To bylo poslední jeho s Bohem ženě mé i mně.
Již jsme ho nespatřili.
Věrná ošetřovatelka jeho, s níž si posud tu tam dopisujeme, poslala nám jeho odkazy, tři krásné chromotypie, ale o posledních chvílích nedověděli jsme se ničeho z jejích úst, jen co v denních listech bylo. Až při odhalení jeho pamětní desky vyprávěla nám, že Neruda té noci po našem posledním rozloučení nespal, že často k obrazu matčinu hlavu pozvedl, naň se zadíval, ale nemluvil; když pak ráno povstal, stále prý polohlasem sám sebe i ošetřovatelky se otazoval:
„Proč mi ten Adolf asi ten křížek dělal — proč? Jindy nikdy toho nečinil, proč tenkráte? Což mne již nechce vidět, či mne neuvidí, je to snad naposled?“
A zase zadíval prý se na obraz. Ty samomluvy a otázky opakovaly prý se až do osudného dne. —
Učinil jsem dobře, že tak jsem se loučil? — —
Matička Nerudova odpověděla by snad více. — Vidím ji stále, jak se usmívá, jak klid a mír září jí z očí.
Šťastná matka! Šťastný syn!