Irena Mondeková, 1961, bydliště Český Krumlov, povoláním zdravotní sestra, farmářka a co je zrovna třeba 🙂
O sobě: uplynulo deset let od souvislejších literárních pokusů, které jsem souhrou náhod začala psát a publikovat na webu Písmák. Rozhodovala jsem se, zda začít s básněmi anebo povídkami, neboť se kdovíproč cítím odjakživa jako vypravěčka. Nakonec tvořím obé a navrch jsem časem přidala mně (tehdy) neznámý pojem – haiku.
Cením si zejména: účasti na dvou vydaných sbírkách haiku (Šálek dál hřeje dlaně + Chomáčky suchopýru – Dharma Gaia 2020, 2025).
– prvního místa – Velká cena TalentProArt – vydaná tištěná kniha Povídky z cyklu Pán prasat (TalentProArt 2024)
– Mobelovy ceny p. Aloise Marhoula za dvě básnické sbírky (Kruhový objezd + Po fasádě domu… 2020 + 2024 – Kampe)
– opakovaného publikování v HOSTu vč. Nejlepších českých básní (r. 2018)
– haiku v publikaci Ptačí rok (HOST 2025)
Eknihyjedou za období 2019 – 2024 vydaly 18 mých e-knih.
V ohradách
Pastýř stárne,
i kusů v stádě ubývá.
Obklopen jimi usedl
na hraniční kámen.
Rozhlíží se.
V sousedství bují vegetace.
Do ohrad z klád
zaťala – zatím kradmo – dráp.
Od prastaré třešně
ozval se varovný křik strak. Značí:
matky, neopouštějte čerstvý vrh!
Liška kontroluje potomky
pod hromadou kůry.
Letní noc protne blýskání.
Pastýř volá psa.
Opíraje se o hůl, odchází.
Na vlasci
Ostruhou vyzývá k boji.
Vytrvalá kohoutí kakofonie:
dráp omotaný rybářským vlascem.
Neudělá(m) už ani krok.
A stačilo by přemoct strach
(kohouta) pochovat v náručí.
Poté jen tak, nenápadně,
střihnout.
Kočičí hlavy
Bylo těsně před Vánocemi.
Kočičí hlavy pokryl první sníh.
Otec vyskládal v parádním pokoji
pěkně od kraje stolku
doklady, vkladní knížku, klíče od bytu.
Nakonec tlačítkový mobil,
vypnutý už několik dní.
Na druhém konci
ležely výhružně otevřené
ostré nůžky
a okno dokořán, blízko na dva skoky,
ale ve třetím podlaží.
Zvenčí cinknul zvědavý vítr
do křídel ze skla.
Otec se na odraz tváře zahleděl
s lišáckým úsměvem.
Mě nedoběhnou! Jsem připraven.
Tu jemnou, poněkud ironickou
linku rtů vídávám ve svém zrcadle.
Zatmění slunce 2015
Z cyklu Portréty
Nekonečné minuty, než se znovu rozběhl čas.
I ptáci naší výseče zahrady ztichli.
S babičkou pod altánem,
na očích skla pro svářeče.
Pohladím ruku,
elektrický výboj, neklid v žilách.
Den postupně srovnává kontury,
opouštíme znakovou řeč.
Babička děkuje, že mohla poprvé
sledovat zatmění přes „kúzelné skliečko“.
Na kopec vystoupala sama o holi
a v šest ráno připomínávala přes telefon data narozenin
deseti dětí, jejich mužů, žen, dětí a jejich dětí…
Nikdy neměla možnost
navštěvovat školu. Tam na Rumunsku
děvčata „smela chodiť iba do kostola“.
„Nevieš, moja, kedy zasej budě zatmenie Slunca?“
Haiku (sada)
Okno čekárny
zazděné do tří čtvrtin –
snáší se listí
U porodnice –
škvírou v cestě dere se
žlutá kytička
Jen podvědomě
počítám si slabiky –
srdeční ozvy
Obnažuji hřbet –
medik volá medika
ke konzultaci
Před nemocnicí –
po asfaltu se točí
jehnědy s vajgly
Nemocniční park –
modrý míč poskakuje
kolem lavičky
Miromurka – Jen ty ne (text: Irena Mondeková)
Pokud chcete, abych přiblížil čtenářům Poetického klubu i vaši básnickou sbírku, knihu nebo publikaci, které vydáváte, neváhejte mě kontaktovat.
Podpoř vznik další tvorby
💛 Darovat / PodpořitOdebírej novinky Poetického klubu
Poezie, hudba a fotografie občas v e-mailu.
📩 Chci odebírat novinky Poetického klubuVybráno z obchodu Poetického klubu - Minority distribuce
Děkuji, že posloucháte a čtete.