Vladimíre, kdy jsi začal fotografovat a kdy se stala záliba v zobrazování světa vědomým tvůrčím procesem?
Fotografické kouzelné přístroje jsem miloval již od malička. K černobílým obrázkům, barevná fotografie tehdy byla vzácná a v plenkách, mě přivedl táta Štěpán. Tehdy mi snad bylo pět šest let. Cíleně jsem se začal věnovat takřka až v padesáti letech. Měl jsem k tomu ideální podmínky. Odcházela ode mne žena, ztratil jsem zaměstnání a se štěstím jsem prožil operaci v nemocnici Na Homolce.
Každý fotograf má rád různá témata focení. Co nejraději fotografuješ dnes?
Snad až vášnivě jsem zobrazoval západy a východy slunce – a nic mezi tím. Stejně tak mě okouzlovalo mrazivé zimní světlo, když se zvedá nízká a hustá mlha a slunce klouže po jiskřícím sněhu. Ale je to vždycky jen záležitost nepatrného okamžiku. Dnes mě nejvíce láká lidská tvář, jež je jedinečná ve svých valérách. Příroda nebo stavby, byť by byly sebekrásnější, zůstanou stát dlouhé roky na místě, Člověk ale ne, ani náhodou.
Měl jsi už řadu výstav v různých prostorách. Která byla pro tebe nejdůležitější a na kterou nejvíce vzpomínáš?
Ohlédnu-li se nazpátek za posledních deset jedenáct let, napočítám asi šestadvacet samostatných výstav. Kolekce svých fotografií, mistr Jindřich Štreit s oblibou říkává fotének, jsem měl porůznu. Vystavoval jsem v hospodském sále, v knihovnách, dokonce i v kostele svatého Václava v pražských Bohnicích v léčebně. Měsíc mé snímky visely i v kotelně v Jilemnici, před pár lety jsem měl velkou retrospektivní výstavu v předvánoční Bratislavě v klubu Quo vadis. Vzpomínám, mám-li se přiznat, na všechny. Každá výstava byla jiná, každá pro mne byla novým poznáním.
Podle mého názoru může tvořit fotografie a poezie zajímavou dvojici. Přemýšlel jsi někdy o sbírce, kterou by doprovázely tvoje fotky, nebo už jsi něco podobného realizoval?
Tuto myšlenku uchovávám kdesi v hloubi v paměti. Je mnoho pravdy na tom, že poezie a fotografie se doplňuje, prolínají mezi sebou a přinášejí nové pohledy i na nejobyčejnější věci. Možná v tom je to kouzlo. Avšak snadné to není vůbec. Někdy se povede jediný obrázek z několika desítek či stovek fotografií, občas jsou dny, kdy se nedaří vůbec. A je těžké si to přiznat.
Které fotografy máš rád, z těch starších i třeba ze současné doby?
Nedávno jsem byl na Václavském náměstí v Praze, zaskočil jsem do knihkupectví Academia a chtěl jsem nějakou foto publikaci od našeho slavného mistra fotografa Viléma Heckela. Pochopitelně, neměli nic. A já jsem rozkošnicky listoval knížkami toho umělce za hledáčkem objektivu jako předškolák. Až nyní doceňuji, jaké jsem měl tehdy štěstí na ty nejlepší učitele. Ovšem nemohu pominout ani svého tatínka, který jako fotograf nosíval fotoaparát Kijev na koženém pásku kolem krku, než ho vyhodili od novin, když nepodepsal, že souhlasí s okupací v srpnu 1968. A ze současných fotografů se mi líbí tvorba básníka, spisovatele i velikého lovce bouří Romana Szpuka z Churáňova.
Připravuješ teď nějakou výstavu, knihu nebo nějaký jiný projekt, který se týká tvých fotografií?
Plány se nemají prozrazovat. Ne že bych se bál, že se neuskuteční, spíše proto, že je v sobě hýčkám, nosím je v sobě řadu dlouhých měsíců. Vydal jsem sice dně malé černobílé publikace Můj malý svět a Cesty domova, chtěl bych přivézt na svět ještě třetí knížku… Asi jsem málo pracovitý. Budu-li však mít štěstí, měl bych vystavovat letos přes léto pár svých černobílých věcí na Svaté Hoře v Příbrami. Chodíval jsem tam do školy, vyučil jsem se knihkupcem a před katedrálou občas potkal lidi, na které se nezapomíná. Ve svatohorských ambitech vzniklo i několik zajímavých fotografií. Občas mě odtud vyháněli.
V Nechvalicích u Sedlčan dne 3. února 2026
