Psáno roku 1889.
Převzato z vydání Antonín Sova – Povídky a menší črty (Praha: Hejda a Tuček, 1903).
V kavárně, jejíž tapety valně již vyrudly a kde neustále spouštěl hrozný ten stroj, orchestrion, seznámil jsem se se zvláštním člověkem. Byl to delikátní, poněkud starší, dráždivý pán, srkající líně svoji čokoládu, hypermoderní chlap šklebící se jako záhadná maska a pohlížející neobyčejně čistým a měkkým okem. Hlas jeho trochu přepjatě moduloval do jisté hloubky a tam jako by syčel, vřel a vítězně se převaloval v tónech sarkasmu, který vás přesvědčoval a dráždil. Tenké prsty žmolily cosi a stále se pohybovaly.
Seděl jsem častěji naproti němu. Zabořen do žurnálů, díval jsem se zádumčivě na passanty, míhající se po chodnících, zalitých žlutavým světlem plynu. Zapocen horkou atmosférou, byl jsem také uvnitř dráždivý, mluvil jsem o literatuře, dělal jsem různé poznámky o politice a rozčiloval jsem toho člověka předstíraným klidem.
„Tak tedy vy jste spokojen s literaturou a se vším, jak se zdá“ — rozhovořil se ironicky zajímavý ten člověk. „Věříte v literaturu? Myslíte dokonce, že je to produkt, jehož obecenstvo tak nutně potřebuje?“ zašklebil se ironicky.
„Rozhodně potřebuje,“ ozval jsem se s přízvukem protestu klepaje prsty do stolu.
„Myslíte? A já soudím, že je produkce staré zrovna už dost. Vidíte, umění je pořád tak staré. Co přineslo z moderních živlů? Nemá o tom ani ponětí. Zrovna ta obrovská konservativnost ho ubíjí. Hle, čtu fantastickou povídku. Stará, traditionelní strašidla. A přece vampyrismus prodělal takové fase. Ale ne, tady máte zase Hoffmanniadu, Vernerovštinu. Nikdo nestuduje, to je ta věc. Tady máte venkovskou střízlivou povídku. Co to je? Jen malý přechod přes Vyšehradské kanovníky a jejich každoroční kalendář.“ — Zase se impertinentně usmál, ale ihned dodal vážněji: „Ó ano, ano, tu a tam objeví se věc docela respectable,“ — a ponořil svoje kníry do drobného šálku s čokoládou.
„Ale na tom nezáleží,“ řekl konečně, jako by si teprve teď rozmyslil stav věcí. „Ať už se píše, jak chce, širšímu obecenstvu je to jedno. Spíš potřebuje několik drobných talentů než geniálního člověka. Ten vyleze obyčejně na řebřík svého tvoření, obecenstvo ho tam nechá, ať se moří.“
„Výborně! Skutečně?“ řekl jsem jako s údivem sarkasticky a suše, as tak, jako když z někoho čerpáme rozumy. Rychlým pohybem ruky shodil jsem všecky žurnály a časopisy se stolku a židle. Znenáhla sedla mi do očí stará apathie. Srkal jsem svoji kávu a hleděl po billiardech. Dvě mohutné postavy herců střídaly se v různých pózách. Zdály se mi docela přirozenými, ale jejich pathetický, deklamatorní hlas zařízl se mi do ucha a znova mne pozlobil. Všecko zkazíte tímhle hlasem. Tak se zkazí kus i obecenstvo i kritik. I kritik i obecenstvo… přemílalo se mi neustále na mysli.
Z venku přelítl sem světlý pruh…
„Chacha,“ zasmál se soused dvojslabičně, měkce. „Řekněte mi také, kdy genialní spisovatel lidstvu něčím prospěl! S takovou abnormitou nebude se nikdy počítat. Béře ten ohled na stát, na zákon, přítomnost? Poslechněte ho a zboříte stát. Takový člověk nesmí se brát seriosně. Konečně i povznese vás do takových sfer, které nikdy nebudou. Dá směr vaším myšlenkám, dovede vás k závěru svojí filosofie a vy poznáte, že při vší mohutnosti ducha se notně zmýlil. Jisto je, že lidstvo přirozeným vývojem nedojde tam, kam on chtěl. Zbytečně se namáhal. Dovede chvíli udržet ducha na skřipci a pak vás nechá vrátit se klidně ku každodenní staré praxi. Ani vás nepobaví, jen utýrá.“
Napil se rychle, položil svoji bílou ruku na moji a stále na ni potleskával, když dodával důrazu svým myšlenkám. Zůstal jsem v trpném stavu člověka, který spojuje skoky jeho místy nelogických a nesouvislých vět (jak ani nemohlo v rychlém hovoru jinak být), a zdálo se mi, že mnohé je zajímavo.
Usmál se opět impertinentně, oklepávaje popel cigara o skleněnou misku.
„Co chcete víc?“ pokračoval. „Jste v rozkladném století. Analyse dospívá svého vrcholu. Každý člověk jde sám pro sebe, jednotlivé kasty táhnou různými stranami, jednotlivá tvoření si počínají překážet. Co je v tom ruchu genij? Co? Nic, nic, ničím neprospívá k tomu rozkladnému ruchu, a na to, co on chce, nemá lidstvo času. Nemá času, povídám, to je to.“
„Tak tedy ať všecko padne, ať se všecko zničí,“ řekl jsem tentokráte naivně a patheticky. „V tom budoucím chaosu ať všecko umění zapadne, jen je ničte kus po kuse jako staré haraburdí. Ať se desinfikuje jako přebytečná choroba, které jsme si zvykli.“
„Jak? To se zničí samo sebou. Ten moderní neklid, známka rozkladu a putrescence, ta blaseovanost a pohrdání uměním se o to postarají. Kdo, prosím vás, z budoucího moderního dorostu bude chtít státi se docela seriosním básníkem? Poslední král básníků umře někde v ošumělém haveloku a bude se jmenovat třeba B. B… eh, na jménu nezáleží! A pak už bude konec. Potom se sice budou psát utopie, veršované bulletiny, moderní nesmysly všeho druhu, ale to obstarají prostřední talenty, jak už jsem řekl. Přijde doba, kdy umělec nebude mít proč vykrvácet. Teď se vyčerpá altruismus, jehož hlavní body asi padnou, aby se nepodryly státy. Velké ideje se roztříští na sta malých trosek, které budou praktickým věkům aspoň positivnější. Hle, jak dlouho si vymýšleli ideje. Třeba spravedlnost, — svobodu, — víru. — A hle, jak je pojem spravedlnosti nedokonalý, jak závisí na subjektivním uznání jednotlivých individuí. Pro týž zločin odsoudí vás soud někdy na deset roků, někdy napadne mu užít při týchž okolnostech zmírňovacího práva. Ideje jsou frase, nelze z nich zachránit jenom trosky, věřte mi. Z hrdé svobody zbyla vám jen střízlivá volnost podřízených a nevolných lidí, papírová fangle, nic víc. Jsi volným, dokud na tebe nevylíknou děla pro nic za nic a dokud ti neštěstí, zaviněné třeba jinými lidmi, nezakroutí krk. To jsou všecko slova, slova… A teď jsme přišli k tomu, co jsem právě chtěl. Genij a velký talent zvykli si s těmi pojmy počítat ve velkém a seriosně. On chce stále víc a víc. Mluví o svobodě a spravedlnosti jako o velikých svátostech. Ale všední obecenstvo řekne: Co, ty hlupáčku, jak to myslíš? Teď, v střízlivé době, měl bys prakticky počítat s tím, co je. Tak to jde a ne jinak. A proto, jak jsem řekl, genius vyleze na řebřík jisté výše a obecenstvo se o něho pranic nestará.“
Sotva popadal dech, jak hlasitě, dlouho a s důrazem mluvil. Mlčeli jsme oba hezkou chvíli. On odešel od stolu, díval se rozkročen na billiard a křičel asi třikrát bravo! bravo! bude líp triplé? Račte tak, prosím! Pak se vrátil a familiérněji než před tím nahnul se ke mně blíže, přeložil pravou nohu přes koleno a pokračoval týmž měkkým hlasem:
„S vítězstvím technických věd jde úpadek abstrakcí. Vítězství technických věd jde tak rychle, že není kdy mysliti na literaturu. A ještě ty starosti s politikou, s národním hospodářstvím, s regulováním práce, znenáhlým ubíráním výživy, zmenšením pracovních sil a přibíráním strojů. Takového železného tvora, který stačí za množství dělníků, dovede obsloužit jediný člověk. Množství lidí nemá práce. Musí si ji nacházet způsobem jiným. Teď jsou otázky tak nutné. Assanace, hygiena, splavnění řek. Co? Stavební rada Hobrecht provede třebas irrigační systém kanalisační. Není to genij? Výtečný chlap! Strhne se stará, nepotřebná synagoga, postaví se řada činžáků pro dělníky. Takové jsou starosti. Pro koho tedy, prosím vás, literatura ještě zbývá? Za jak mizerný produkt se uznává, poznáte z toho, že devět desetin našich zástupců na sněmu vůbec jak živo belletrie nečetlo, ať je to autor bůh ví jaký, a že také literátům nic nevymůže a vůbec je ignoruje a ignorovat bude. Literát považuje se traditionálně za tichého blázna, který ničím neprospívá a také se nemůže do žádné korporace seriosně vzít, protože nemá soudnosti zdravého člověka a protože nezná společnost lidskou ani její potřeby. Hle, co vám řekne žurnalistika, ptejte se jí. Na jejích zběžných a mrzutých referátech poznáte cenu toho vašeho produktu; referenti se naučili vytřásat svoje prázdné kapsy po spisovatelích.“
„Výborně! Zajisté, výborně!“ vykřikl jsem s dělaným klidem starého šosáka, kterého cosi zlobí a čeho se nemůže zbýt. Kýval jsem stejnoměrně hlavou a klepal jsem mu na rameno, abych ho ještě více podráždil.
Podíval se na mne ostře. „Snad by leckdos ještě s chutí četl, dodal, ale nemůže. Proč, řekl jsem vám před chvílí. Starý, povídkářský genre bez psychologie a určitého personálního slohu, sentimentální, hrozně nezáživná povídka venkovská s krkolomnými skoky a s kombinací nemožných i lhostejných příhod, s podivnými ctnostmi lidí, kteří jen tak povídají a povídají, aby se vůbec něco mluvilo. Už máme several autorů, u nichž persony mluvívají vždy stejně. Sloh, jak se zdá, dědí se hravě a o látku není zle. Čím nesmyslnější, tím napínavější.“
Ušklíb’ se, vypliv’ a otíraje stříbrný knoflík hůlky vyvalil na mne veliké, šedé oko. „Ale na naše poměry je toho dost, — můžete se tak stát plodným a hledaným,“ dodal ironicky. „Jinak jste odsouzen k hloučku rebellů, kteří se sami utlukou.“
Poroučel se mi. Jaké jasno bylo, jaké ticho, jaký venku tmavý večer! Plno much létalo a sedalo ku stropu jako by ssálo z vyrudlých květin tapet neznámou vůni. Zelené sukno billiardů bodalo v oči. Herci právě oblékali svoje svlečené kabáty. Byl už čas jíti z opery, několik služek čekalo netrpělivě před portálem divadla. Tramway hučela nestejným tempem a vyrazila za rohem domu. Vzduch pomalu chladnul a chladnul…
Snil jsem o dokonalosti uměleckého tvoření. Zvláštní konfusní ten člověk vždycky mne naladil svým podivínstvím do jakéhosi napjatého přemýšlení.
Vše od Antonína Sovy na Poetickém klubu.
Pokud chcete, abych přiblížil čtenářům Poetického klubu i vaši básnickou sbírku, knihu nebo publikaci, které vydáváte, neváhejte mě kontaktovat.
Podpoř vznik další tvorby
💛 Darovat / PodpořitOdebírej novinky Poetického klubu
Poezie, hudba a fotografie občas v e-mailu.
📩 Chci odebírat novinky Poetického klubuVybráno z obchodu Poetického klubu - Minority distribuce
Děkuji, že posloucháte a čtete.