Rozhovor byl poskytnut italskému nakladatelství Vocifuoriscena, jež vydalo „Deserte visioni“, s předmluvou od Ladislava Fanty. Otiskujeme ho s laskavým svolením Antonia Parenteho.
Vyzpovídali jsme Antonia Parenteho, překladatele románu Milana Nápravníka Příznaky pouště (v italštině vydaného jako Deserte visioni), abychom uspokojili zvědavost čtenářů i samotné redakce časopisu Vocifuoriscena.
Příznaky pouště jsou totiž románem, který se neřídí žádnou logikou: souvětí spolu nesouvisí a každé z nich tvoří samostatný vesmír, každá věta je kryptickým obrazem, jejž je třeba rozluštit. Není to četba, je to surrealistická malba. Překladatel obvykle přečte celý odstavec, dekóduje ho a převede do cílového jazyka. V tomto případě je však každá věta obrazem a každá kapitola sledem překrývajících se figur, které vytvářejí spletenec emocí, vjemů, vzpomínek a nadějí…
Otázka se tedy nabízí sama: Antonio, narazil jsi při překládání „Příznaků pouště“ na nějaké potíže? A pokud ano, na jaké?
Zpočátku jsem žádné velké potíže nepociťoval; vycházel jsem z toho, že mým úkolem je přeložit text anarativní poetické prózy. Tedy typ psaní, se kterým jsem už měl zkušenosti, například při překládání textů finské autorky Mariaany Jäntti. Zůstaly však pasáže, kterým jsme ani já, ani moje žena (rodilá mluvčí češtiny) nedokázali zcela porozumět – zhruba třicet vět, které byly natolik kryptické, že mě přiměly vyhledat pomoc dalších českých básníků a badatelů zabývajících se Nápravníkovým dílem.
Vzhledem k tomu, že ani oni si s nimi nevěděli rady, nezbylo mi nic jiného než se obrátit na samotného autora. Ten mi vysvětlil, že nemá nejmenší tušení, co dané věty nebo termíny znamenají, ale začal mi popisovat emocionální rovinu, ve které se nacházel ve chvíli, kdy ony inkriminované věty psal. Od té chvíle mi bylo jasné, že překlad vyžaduje poněkud jiný přístup, než na jaký jsem byl do té doby zvyklý, a navázal jsem tak s autorem čilou korespondenci – a to i ohledně částí textu, které jsem dříve považoval za bezproblémové.
Pochyboval jsi někdy o tom, že jsi výchozí text kvůli oněm specifickým lexikálním volbám (a obrazům) špatně pochopil?
Na začátku rozhodně ne. Už proto, že jsem přeložil stovky surrealistických textů a byl jsem si dobře vědom charakteristik, jako je percepční dislokace nebo objektivní náhoda, které se v tomto díle také objevují. Později, ve druhé fázi překladatelského procesu – poté, co jsem pochopil autorovy záměry – bylo obtížnější vystihnout jeho volby. Šlo o onen druh obrácené percepční iluze, kde už se nejedná o chybnou interpretaci nebo vnímání objektu či události (ty specifické obrazy, o nichž jsi mluvil), ale spíše o navrácení „skutečných jmen věcem“, jak by řekla finská básnířka Helena Sinervo. Je to podle Nápravníka jediný způsob, „…jak se postavit civilizačním tendencím a fetišizaci vlastnictví a moci.“
Kromě našich rozhovorů mi při překladu velmi pomohly jeho teoretické spisy, mnohé z nich dosud nevydané. Jeho bádání se v nich neorientuje na estetická kritéria, ale spíše na analýzu říší nevědomí, magie, tajemství a iracionality, které jsou, jakožto odpůrci civilizačních tendencí, stále více uzavírány za hranice běžného pojetí umění. Závěrečnou, a skutečně klíčovou, pomoc mi pak poskytla Claudia Maschio, která překlad pročetla a provedla zásadní úpravy; její „vnější“ pohled mi nesmírně pomohl při hledání konečných řešení.
Specializuješ se na překlad poezie. Jakou spojitost vidíš mezi poezií a surrealismem (ne nutně tím od Milana Nápravníka)?
To je poměrně složitá otázka, kterou pro sebe ještě stále nemám definitivně vyjasněnou. Abych uvedl příklad: úvod Františka Dryjeho k antologii současné české surrealistické poezie Letenka do noci (2003) začíná slovy: „Surrealistická poezie neexistuje!“. Také sám Nápravník v eseji „Prameny poezie“, který si italští čtenáři mohou přečíst v útlé knížce La magia del surrealismo (Mimesis, 2018), zdůrazňuje, že poezie patří spíše do onoho monde merveilleux (zázračného světa) než do literární oblasti. Je to podle něj především obnovující a regenerativní síla. Autor pokračuje:
„Jestliže se surrealismus, který neúnavně opakuje, že není literárním ani uměleckým proudem, dosud s takovou intenzitou a houževnatostí věnoval právě poezii, činil tak hlavně proto, že si byl vědom škod, které civilizace napáchala na člověku v důsledku toho, že stále více a jednostranně upřednostňoval racionální schopnosti na úkor těch iracionálních, poetických a magických.“
Dále je třeba zdůraznit, že pojem surrealismus pokrývá v různých zemích sémantická pole, která se od sebe někdy i značně liší. Psal jsem o tom před lety v článku pro české Literární noviny, kde jsem citoval slova italského básníka Marca Munara, podle něhož byl italský surrealismus spíše arkádského typu – šlo o formu regrese a rezistence, nikoli o radikální zpochybnění světa. Analýza z pera básníka a kritika Roberta Bertolda jde ještě hlouběji; navrhuje rozlišení mezi surrealismem a surracionalismem, jenž je determinován kompoziční racionalitou a intuicí, nikoli pouhým „vykolejením rozumu“.
Pavel Řezníček to v literárním časopise Foglio clandestino dobře vysvětluje v souvislosti se specifičností českého prostředí:
„Dnešní český surrealismus – a v tom spočívá jeho originalita – je plebejský, sešel do ulic, zcivilněl. (…) Vratislav Effenberger objevil nový přístup: už žádné fantastické, záhadné bytosti či osudové ženy, nýbrž sládci, ševci, řezníci. Jak říká Breton: surrealita je obsažena především v realitě!“
Do jaké míry ovlivnil italské převedení „Příznaků pouště“ fakt, že ses s Milanem Nápravníkem znal osobně? Mám na mysli především výběr slov, který mohl být občas dvojznačný.
Ano, jak už jsem říkal, kdybych byl autora osobně nepoznal, byl by překlad určitě jiný. Jenom díky našim rozhovorům během mých návštěv v Kolíně nad Rýnem jsem si dokázal ujasnit věci, které mi pak velmi pomohly při hledání různých řešení – například stylistické otázky. Mluvil tak, jak psal, a naopak.
Všiml jsem si navíc, do jaké míry byl Nápravník jako autor nezvratně ponořen do češtiny – a to natolik, že se odmítal sám překládat do němčiny, ačkoliv ji z literárního hlediska ovládal bravurně. Byl ohromně pečlivý; v jeho literární pozůstalosti jsme našli například i pět verzí téhož dopisu, kde jedinou změnou byl pokaždé výběr jednoho určitého slova. Upřednostnění určitého výrazu v překladu tedy pramenilo ze záměrné obezřetnosti. Často k tomu docházelo na návrh samotného autora, který volil podle zvuku, počtu slabik nebo obrazů, které mu dané slovo či fráze evokovaly.
Jakou důležitost pro tebe má věrnost výchozímu textu?
Obecně vzato je můj vztah k pojmu „věrnost“ poměrně složitý. Abych ti dal příklad právě na Příznacích pouště: myslím, že z důvodů, které jsem vysvětlil výše, se jedná o můj zároveň nejvíce a nejméně „věrný“ překlad textu vůbec.
Začal jsem překládat koncem osmdesátých let a během té doby se můj postoj pochopitelně měnil. Pojem věrnosti textu má podle mě méně společného s konečným produktem a mnohem více se samotným procesem: se shromažďováním všech informací, které mohou pomoci při překladatelské volbě, se snahou vyjasnit si každý sebemenší detail výchozího textu před převodem do italštiny. I když nutno dodat, že naprostá většina těchto shromážděných informací k ničemu reálně neslouží – co se tedy týče konkrétních překladatelských řešení.
Vzhledem k tomu, že jsi ho znal, mohl bys nám prozradit něco o tom, kdo byl Milan Nápravník?
Z uměleckého hlediska si myslím, že byl i přes svou atypičnost a preciznost „věčným diletantem“ v tom smyslu, jak se tento výraz používal o umělcích, které zajímá daleko více tvůrčí proces než dokončené dílo. Během mé první návštěvy v jeho ateliéru mi ukázal krásný obraz a vysvětlil mi, co na něm ještě chybí. Zeptal jsem se ho, kdy jej dokončí, a on mi odpověděl, že ho nezajímá finální produkt, ale samotná myšlenka. Jakmile ji zachytil, byl už pro něj čas posunout se k něčemu jinému.
V případě psaní to bylo trochu jiné. Hledání „dokonalého“ slova k vyjádření určitého konceptu nepramenilo z touhy po lepší lexikální volbě, nýbrž z potřeby najít tu jedinou možnou, jak mi prozradil v jednom z dopisů. Měl ohromnou erudici a rozhled, který se formoval už od dětství (tuším od sedmi let) díky skvěle vybavené knihovně jeho dědečka.
Ač působil rezervovaně, upřímně se zajímal o člověka, s nímž hovořil. Když jsem ho navštívil se svou – tehdy sedmiletou – dcerou, většinu času si povídal s ní. Později si začali dopisovat a on jí posílal pohádky, které pro ni psal – vystupovaly v nich postavy a figurky, o kterých se mu dcera zmínila. Byl to také člověk pevných zásad; odmítl (i finanční) ocenění za celoživotní dílo, které mu nabídlo české Ministerstvo kultury, protože se to protivilo jeho surrealistickým principům. Ze stejného důvodu odmítl i péči v kolínské nemocnici, protože se mu coby agnostikovi zdála být příliš katolicky orientovaná.
Jsem zvědavý, proč Milanu Nápravníkovi tolik záleželo na tom, abys jeho román přeložil do italštiny zrovna ty: bylo to z touhy seznámit Itálii s českým surrealismem, nebo spíše kvůli snaze předat dál své vzpomínky, úvahy a osobnost?
Myslím, že jeho zájem o Itálii pramenil z jeho původu, jak sám píše v 85. kapitole Příznaků pouště:
„Jeho prababička, rozená Angela Garbato, se z lásky dopustila odvážné a vyloženě velkolepé krádeže a z dobře vytopené Verony uprchla do temné noci společně s milovaným rakouským důstojníkem a rancem rodinných šperků, aby pak dožila své pošetilé dny v jednom hloupém a deštivém českém maloměstě jako hravá, laskavá, leč zimomřivá vdova po opilém hospodském.“
Kromě toho hrálo roli i to, že jeho teoretické spisy byly převážně kritické. Jeho kritické výpady, ke kterým docházelo na téměř všech místech, kde působil (ve Francii, v Německu, v České republice), měly samozřejmě za následek nechuť vůči jeho osobě. Zato v Itálii mu publikovali texty už v 80. letech v časopise Il terzo occhio a nedošlo k žádnému střetu – snad právě kvůli dříve zmiňované (údajné?) absenci skutečného italského surrealismu, ačkoli Arturo Schwarz na to měl očividně jiný názor, jak mi napsal v jednom dopise.
Pokud chcete, abych přiblížil čtenářům Poetického klubu i vaši básnickou sbírku, knihu nebo publikaci, které vydáváte, neváhejte mě kontaktovat.
Podpoř vznik další tvorby
💛 Darovat / PodpořitOdebírej novinky Poetického klubu
Poezie, hudba a fotografie občas v e-mailu.
📩 Chci odebírat novinky Poetického klubuVybráno z obchodu Poetického klubu - Minority distribuce
Děkuji, že posloucháte a čtete.