Jan Prchal (15. října 1950, Polná) je český spisovatel, fotograf, sběratel a vlastivědný badatel.
Absolvent SOU Jihlava, obor mechanik textilních strojů (1966–1969). Vyrůstal v hudební rodině, otec byl učitel hudby, dirigent a kapelník dechového orchestru; u něho se 8 let vzdělával v hudbě (housle, kytara, baskytara, bicí nástroje – harmonie a kontrapunkt).
V letech 1971–1979 zaměstnancem n.p. Pleas Havlíčkův Brod, 1980–1990 poštovním doručovatelem, 1991–2012 knihkupec. V roce 1998 založil a do roku 2012 provozoval nakladatelství Linda Polná. V roce 1990 založil Klub Za historickou Polnou (předseda spolku). V roce 1996 obnovil a do roku 2016 redigoval vlastivědný sborník Polensko (do roku 2022 bylo vydáno 100 čísel čtvrtletníku). V letech 1975 až 1989 byl členem mezinárodní organizace Pen Pals Club v japonské Osace.
Noty…
Po otci zůstal mi
hudební archiv.
Těch not, těch písniček, těch překrásných melodií
pronikajících do uší,
do duše,
vylétajících z hudebních nástrojů,
z úst pěvců a pěvkyň,
potěší, pohladí, rozteskní, uklidní,
naladí, zpříjemní,
ach hudba, ta hudba.
Po otci zůstal mi
hudební archiv,
polky a valčíky
tanga a foxtroty,
písně smuteční, národní, trampské,
hebké a lahodné,
vyhánějící stud, nesmělost…
Těch not, jež otec vepsal do notových řádků,
stovky, statisíce,
nápěvy, libozvuky letí do oblak,
do celého světa,
škádlí a podmaňují si
i ty nezatrpklejší zamračence,
nevraživce a ohavy.
Tatínku, děkuji
za odkaz,
za šíření vyrovnanosti,
za rozdávání radosti,
za muzikální poklady.
Po otci zůstal mi hudební archiv.
Tatínku, děkuji.
Odloučení
Na potrhané pohovce
odložené na smetišti
sedí muž,
stařec,
obklopen havrany,
vyzobávají odpadky,
vydávají skřehotavé zvuky,
dědula dříme,
usnul ve smetí,
ret se mu chvěje při vypouštění výdechu,
z hromady nepotřebností
vyčuhuje obálka s vybledlou adresou
a s psaníčkem,
kdo komu kdysi psal,
o čem a proč,
staroušek ještě hlasitěji zařezává,
odložený na skládce jako kus ztrouchnivělého dřeva,
hejno přesycených havranů těžce vzlétává,
dopis odnáší neposedný vítr,
na hromadu odpadků slunce už dávno nesvítí,
na potrhaném divanu
spí muž,
nepotřebný stařec.
Housle
Bylo mi pět roků,
z kuchyně do obýváku
chodil jsem k otci do houslí,
byl učitelem hudby, přísným a neoblomným,
smyčec v mé ruce trápil struny
i sluch mých blízkých,
otec zhluboka dýchal,
matka pekla buchty,
kočka na křesle si olizovala tlapku vrtíc ocasem,
za oknem padal sníh,
přehrával jsem melodii …skákal pes přes oves…
snaživě k tatínkově radosti,
oknem závistivě sleduje kluky na klouzačce,
do krmítka přilétl hýl,
smyčcem jsem pojížděl po strunách,
hýl kloval do zobu,
stál jsem s houslemi u okna,
závistivě pozoroval sněhové vločky a kamarády,
kéž bych se též mohl klouzat
jako můj neposedný smyčec po strunách houslí,
hýl odletěl a já jsem nemohl,
ač bych v tu chvíli chtěl mít křídla,
tatínku, už jsem docvičil,
můžu jít do mrazu
chytat sněhové vločky.
Zavřít oči a snít
Usedám na schody u vchodu do chaty.
Listí ve větvích bílých bříz,
rozvlněné větrem, příjemně šustí,
ptáci okázale zpívají,
v trávě se ukrývá slepýš,
při rychlém úniku vytvářeje písmeno S,
na jednu z větví usedá straka,
já zavírám oči, abych se odevzdal snění.
Toužím jen naslouchat.
Jsem starý muž,
netřeba se v tuto vzácnou chvíli dívat na svět.
Všechno již jsem přece viděl, zvažuji.
Přemýšlím, vracím se o desítky let.
Je mi pět a sedím babičce na klíně,
hladí mi vlásky
a já chci vzlétnout.
Prostoupen pocity: štěstím, blažeností,
vděkem, nerušeností, pohodou a odevzdaností
zvedám spadlá víčka…
Z větve nade mnou
vzlétává straka,
přede mnou stojí babička
a hladí mi vlásky.
Únik od Janis J.
Z reproduktorů line se extravagantní zpěv Joplinové,
její řev při písni Cry Baby rve mi uši,
vlévá se do hudebního archivu v mé hlavě,
vzniklého již v dětství
kdy jsem se učil v pěti letech na housle,
do mého mozku jaksi hluboko
vryly se melodické songy Beatles,
nezbylo tam místa pro oddech
ani pro ticho,
Joplinová vřeští, promlouvá utěšuje i nabádá,
korektor hlasitosti otočen je na maximum,
na policích se lehounce otřesou sklenky,
ať třeba spadnou,
zadrnčí skleněné tabule u všech oken
a mně je to jedno,
kanár vyletí ze zavřené klícky,
hledá cestu ven z hlučné místnosti,
kdosi buší na dveře mého pokoje
a Joplinová vyřvává svůj song,
hlava mi třeští
v reproduktorech to praská,
sousedi vytrvale zvoní u mých dveří
a Joplinová řve a kvílí ještě hlasitěji,
na stěně se pohnou obrazy,
pohne se i mé svědomí,
otevírám dveře,
kanár zbavený pírek
a já s ním s nabytou pokorou
vyletíme do ticha.
Jen tak se dívat…
/Marušce/
Jen tak se dívat na bílé labutě,
kochat se jejich sličnými pohyby,
závidět jim věrnost a lásku na celý život,
zastavit čas,
znehybnět svět vůkol,
jen ony by plavaly po hladině snů
a my dva,
ty a já, lásko,
v naší nehybnosti
pozorovali ten zázrak,
to štěstí,
tu ladnost a nádheru,
ukázku odevzdanosti a věčnosti,
víš, nic neříkat
a jen tak se dívat…
Víš?